Vyjdu na louku, první jarní tráva se snaží prodrat skrz kopečky bílého sněhu. Na místech, kam slunce už dosáhlo svými hřejivými paprsky, se travička zelená. Také stromy pučí, těším se, až pokvetou a nad nimi bude slyšet bzukot pilných včel.
Včelky jsou ještě schované v úlech, ale ptáci neúnavně zpívají a oznamují nám, že jaro otevřelo dveře a vyhání zimu pryč. Na větvičce javoru se přede mnou houpe malá sýkorka. Nebojí se mě, asi si dobře pamatuje, jak jsem jí celou zimu sypal semínka do krmítka.
Včelky jsou ještě schované v úlech, ale ptáci neúnavně zpívají a oznamují nám, že jaro otevřelo dveře a vyhání zimu pryč. Na větvičce javoru se přede mnou houpe malá sýkorka. Nebojí se mě, asi si dobře pamatuje, jak jsem jí celou zimu sypal semínka do krmítka.
Já jdu dál loudavým krokem, spěchat se mi nechce. První jarní sluníčko mě hřeje, mírný vánek mi čechrá vlasy. Vidím v dálce břízy, které svou bělostnou kůrou září tak, že je nelze přehlédnout. Brzy budou ve větru vlát jejich drobné zelené lístky.
Vcházím do hustého lesa. Rostou tu hlavně jehličnany, jejichž jehličí neopadalo a je stále zelené.
Vcházím do hustého lesa. Rostou tu hlavně jehličnany, jejichž jehličí neopadalo a je stále zelené.
Vlaštovky a jiřičky navrátivší se z teplých krajin postaví hnízda a vyvedou mladé. Také zajíčci březňáci se rozběhnou do světa. Ožijí všechna zvířata, květiny i lidé. Jaro je prostě tu.
Žádné komentáře:
Okomentovat